Bariéra nepochopení a vzájemného zklamávání

Jsme každý jiný, máme jiné zájmy, jiný životní rytmus, jiný vkus. Co je příčinou? Když jsme si tak rozuměli, souzněli, byli jsme si blízcí. Jak to, že dneska je to jinak? Změnil jsem se po Covidu, jsem úplně jiný člověk, než jsem byl dřív, daleko nejvíc mi vyhovuje samota v přírodě, seznal jsem, že jsem opravdu introvert, takže nemám takovou potřebu být často mezi lidmi. A když už tak s těmi, co se mnou více ladí, protože si různých lidí užiju v práci dost.

Nedívám se na zprávy, vnější události moc neřeším, vím, že se ze systému nevymaním, ale nevěnuji mu tolik energie a pozornosti a úplně mi stačí to, co zažívám v práci. Pak už se snažím hlavně věnovat tvorbě a radosti, tam řadím chatu, zahradu, procházky, psaní (to mám jako terapii) a setkávání se s těmi, kteří mě nějakým způsobem obohacují.

Jsem takový víc "splachovací" a za to vděčím Čtyřem dohodám. Ikdyž se taky dokážu vytočit, být naštvaný, smutný, melancholický, ale nedusím to v sobě a snažím se přepnout do radosti. Pomáhá mi k tomu cvičení, dýchání, procházky a pobyt venku, studená sprcha, meditace, fyzická práce, hrabání se v hlíně a vypsání se z toho.

Ale nepotkávám se jen se sebou samým, mám rodinné příslušníky, klienty, kolegy, kamarády, známé. A s nimi komunikuji a narážíme na to, že prostě jsme každý jinde. Mám své názory, své emoce, pocity, a ty jsou často odlišné od názorů, emocí, a pocitů někoho jiného. Také máme různé úrovně vědomí, proto je tak vzácné setkat se s nadhledem a moudrostí a dnes i s humorem (docela s podivem v národě Švejka a Cimrmana).

Je tu takový zádrhel, neumím vyřešit pocity, očekávání a zklamání druhého, protože to si musí řešit on sám. Já se nedokážu tak vcítit do druhého, do jeho bolesti, do jeho zkušeností, vědomostí a znalostí. Byla by to z mé strany hra, přetvářka, a to nechci.

Vím, že pro někoho jsem málo empatický, málo soucitný, nechápavý, lehce ujetý do ezoteriky, odmítající e-pokrok, ale nechci se přetvařovat a dělat ze sebe to, co nejsem, žít v sebeklamu a snažit se všem vyhovět. To jsem dělal dlouhou dobu a nevedlo to k ničemu, vždy byl někdo nespokojený a já se v tom plácal jako kulička v trianglu z rohu do rohu. Takže jsem vlastně nejvíc ubližoval sám sobě a nikoho jsem moc nepotěšil. Už jsem starej a chci žít podle svého, se svou vnitřní svobodou i jako ten divnej mimoň, ale svůj. Nechci být obyvatelem Smart City.

Už jsem na jiné koleji, už nejsem na té tzv. systémové a mainstreamové a vím, že se tam už nevrátím. Také vím, že nemohu nikoho přesvědčovat, aby to viděl podobně, jak to dnes vidím já, proto to nedělám. Podle mě máme každý následovat svou duši, mám to tak, že když dělám to, co je s ní v souladu, mám radost, jsem spokojený. Duše protestuje, pokud jdu proti ní, poznám to tak, že mi není psychicky dobře a přemýšlím, kdy a čím jsem se vzdálil a jak se zase vrátit, tj. najít klid, harmonii, radost.

Vůbec nemám rád heslo: "kdo nejde s námi, jde proti nám", naopak vyznávám toto: "kdo nejde s námi, jde jinudy". Prostě jdeme jinudy a nemá vůbec smysl přesvědčovat jeden druhého, že je na špatné cestě, jsme zkrátka každý na té své cestě. A na svých cestách se potkáváme.