Blíží se sklizeň?

Ta sklizeň opravdová přijde v létě a hlavně na podzim, na jaře a v létě má příroda práci s růstem a zráním a hodně záleží na počasí, které tu sklizeň ovlivní. Mám na mysli sklizeň každého z nás podle moudra, které říká, že každý sklidí to, co zaseje.

Co se komu podařilo zasít? Řekl bych, že ten, kdo zaséval lásku, radost a humor, se dočká dobré sklizně. Pravda, nezdá se to, protože je daleko více rozsévána nenávist a rozeštvávání. Komu to asi slouží, že?

Jenže ten, kdo prozře, má odvahu vystoupit ze své komfortní zóny a ochotu něco dělat, se už nenechá manipulovat. Přijal zodpovědnost za svůj život, své zdraví a poodstoupil z víru dění v matrixu, a to mu přineslo klid na duši a věnuje daleko více svého času, energie a pozornosti tomu, co je pro něj důležité. Už ne tomu, co mu vnucují a čím ho straší.

A protože vrána k vráně sedá, člověk nachází daleko častěji a více sobě podobné a schází se s nimi. Prostě to s člověkem rezonuje. Ale nežije ve světě podobně "vědomých" lidí, proto se někdy ocitne i tam, kde vládne strach, touha, vztek, pýcha, přetvářka a pohrdání. Pobývat v těchto energiích je pro mě už neúnosné. Tak se "léčím" v přírodě a s lidmi, s nimž mě to baví.

A od těch druhých dostávám užitečné lekce. Tohle ještě máš dokončit, abys mohl jít tam, kam chceš. Ale možná si to vykládám blbě a platí opak: co tady ještě děláš? Zvedni ten zadek a jdi pryč! Nemáš povinnost někoho zachraňovat a už vůbec ne na svůj úkor. Už jsi to pochopil?

Už jsem něco pochopil. Už jsem se rozhodl odejít. Už jsem pochopil, že všechny možnosti jsou otevřené a snažím se vybrat tu lidskou, ne sobeckou. Tu lákavou a laskavou, že odejdu se ctí, a že se mi podaří to nějak předat. Není mým heslem "po mně potopa", ale už je čas, abyste si vy to udělali beze mě a tak, jak chcete, podle svých představ.

Abyste něco zaseli a to sklidili. Pokud to bude lidství, sklizně se nebojte, sklidíte sousedskou vzájemnost. Aspoň u někoho. Pokud to bude strach a nenávist, sklidíte to, co si zasloužíte. O sousedské nevraživosti bych mohl vyprávět. Ale bylo by to nošením dříví do lesa, už toho bylo hodně napsáno i zfilmováno.

Tak nějak dlouho a marně čekáme na nějakou spravedlnost a zdá se, že nepřichází, možná si jen dává na čas, anebo spíš jde to tak nějak pomalu a nenápadně. Občas se něco povede, něco ne. Průšvih s penězi v Sokole, sebevražda a následná rezignace, osvobozující rozsudky, nezamýšlená propagace ve smyslu zakázané ovoce nejvíc chutná. Probíhá odkládání masek a k tomu změna důvěry. Přestáváme důvěřovat "autoritám" a "elitám", pochybujeme o tom, co je nám předkládáno v médiích, ptáme se a hledáme odpovědi.

Ale co my víme o tom, co prožívají ti naši mocní? Co se jim honí hlavou? Z čeho mají strach? Zda někoho náhodou nehryže svědomí? V jaké iluzi žijí a co vůbec o praktickém životě vědí, když se celý život pohybují v tom prostředí nepraktickém, od přirozeného života odtrženém? Také oni jistě jednou sklidí to, co zaseli. A nejspíš to nebude nic hezkého.

Moc korumpuje a kazí charakter. Navíc současný systém nahrává bezcharakterním psychopatům, kteří jsou součástí problému. Výměna lidí na vršku mocenské pyramidy problém neřeší, jen by ho činila snesitelnějším. Potřebujeme změnu systému a na tom může pracovat každý z nás tím, že bude dělat to, co je s ním souladu, že bude na sobě pracovat a stane se autentickým.

Jedině tak má šanci sklidit to dobré, co zasel. Je ale třeba o to zaseté semínko pečovat, chránit jej a podporovat v růstu. A pak podobně, jako se v přírodě obnoví les, může se obnovit i lidská společnost.

Stejně jako v tom kůrovcovém lese nemá smysl se moc zabývat těmi starými, uschlými, napadenými stromy, ale tím novým lesem, co teprve roste a nabírá sil. A ten les už bude jiný, také ti lidé budou jiní a udělají si to po svém. My starší se musíme naučit nepřekážet a pokorně se dívat, zda ta naše semínka (děti), o něž jsme s láskou pečovali, se s tím vším dokáží vypořádat.

Věřím jim a dceři říkám, uč se od svého syna. Rodičovství je poznávací proces. Osobně teď poznávám prarodičovství, což se dá víc užít, protože tam je ten větší odstup, menší odpovědnost. Navíc, jak nám ubývá čas, více si ho vážíme.