Byty na kšeft pohledem profesionálního souseda

Něco ze své současné pracovní praxe, co mě docela trápí, a nejen v práci. Rozběhl se nám trh s byty? Zdálo by se, že ano. Za celých šest let jsem nezaznamenal tolik změn vlastníků bytů jako poslední dobou.

Stačí nahlédnout do evidence, mluvit osobně s novými vlastníky, či s nimi komunikovat emailem, či telefonem. Je to fakt, místní sídliště pomalu vymírá, člověk se dozvídá, kdo už mezi námi není či, kdo sice žije, ale přestěhoval se do domova, kde poskytují péči (či k příbuzným), protože to už zdravotně ve svém bytě nezvládá. Často to bývá tak, že staří přepíší byty na mladé, nebo se pak vypořádává dědictví mezi potomky.

Dědicové často byty spíše prodávají, protože zpravidla nejsou schopni se vzájemně vyplatit, tak to prodají a výnos si rozdělí. Není ani tak důležité, kdo a proč byty prodává. Tady je důvod jasný, ubývá původních obyvatel a přibývají ti noví. Důležitější je, kdo byty kupuje.

Kupují je ti, kteří potřebují bydlet? Mají snahu, ale ceny jsou jaké jsou (podle mě naprosto přemrštěné) a kšeftaři je přeplatí. Takže nám přibývá segment bytů na kšeft (líbivě se tomu říká investice do bydlení). Já v tom vidím prachsprostý kšeft a svým způsobem nenažranost. K čemu jeden vlastník potřebuje několik bytů (v panelových či činžovních domech), pokud navíc bydlí v rodinném domě? Je možné pochopit dědictví, byty pro potomky, event. rodiče. Ale když jdou byty do desítek a v různých městech?

A tak se nám 30 km od Prahy zabydlují domy nájemníky vlastníků, kteří zde nebydlí a ani vlastníci a ani jejich nájemníci nemají k domu žádný vztah. To mají a měli starousedlíci, kteří se znají a se svými sousedy tvořili sousedskou komunitu, která podporovala tu obyčejnou sousedskou vzájemnost a nějaký zájem o své společné bydlení. Tak se dříve svépomocně uklízelo, společně brigádničilo a třeba se i společně bavilo. Tohle zmizelo, původní obyvatelé jsou už v menšině. Původně družstevní byty byly převedeny do vlastnictví a z družstevních domů se stala Společenství vlastníků. Vše je složitější než dřív. Rozhodují vlastníci, kteří v domě nebydlí (podobnost s korespondenční volbou čistě náhodná?), hlasování je o "vlastnických podílech" (čili majitel velkého bytu má cca dvojnásobnou váhu hlasu, než majitel malého).

Když bylo všechno družstevní bylo to jednodušší, jeden člen, jeden hlas a družstvo sloužilo k uspokojování bytových potřeb svých členů. A co je bytová potřeba jednoho člena? Jeden byt k bydlení. Družstevník má právo k užívání družstevního bytu, přičemž existuje ještě společné členství manželů (manželé mají tedy jeden společný hlas).

A teď je ten "guláš", kdy máte dům (už SVJ) a v něm byty vlastnické a družstevní. Protože se převádí družstevní byty (původně 100 %) do vlastnictví, klesá postupně podíl družstva ve prospěch vlastníků. Takovýto hybrid je složitější na řízení i správu. Ze své vlastní zkušenosti preferuji buď 100% vlastnické nebo 100% družstevní.

To jsou technikálie, ty jsou řešitelné. Horší je to se vztahy v domě a s ochotou něco pro dům dělat. Přibývá těch nárokových lidí chytrých jak rádio, kteří vědí, jak to má být správně (právně), kritizují, ale sami nic dělat nechtějí. Domy, kde bývala dobrá atmosféra se vlivem "kšeftařů" proměnily. Přibylo konfliktů, vášní, nevraživosti. Postupně se vytrácí to obyčejné lidství a s ním i sousedská sounáležitost.

Přitom to chce jen trochu respektu a ohleduplnosti. Ale k tomu jako společnost vedeni nejsme. Máme práva a povinnosti, dnes to vypadá spíše jen na práva bez povinností, hlavně máme hodně právníků a moc mají korporáty a byrokracie. A převážně bohatí (a zbohatlí) lidé si kupují byty kšeft a na ty, co potřebují bydlet se nedostává. Resp. uchýlí se do nájmů k těm kšeftařům, což bývají i nenažraní vydřiduši.

Neznárodňoval bych, ale ty majitele bych progresivně zdanil. Pro bydlící daň nižší, pro kšeftaře vyšší v návaznosti na počet bytů. Když máš několik desítek bytů, nezaplatíš roční daň v korunách či desítkách korun za metr čtvereční, ale až v tisících (příp. i výš). Ono, kdyby se platilo třeba 20 tis za metr (při bytu o 60 metrech čtverečních by to vycházelo na 120 tis. za rok). Přenesl by to majitel na nájemníky, nebo by se začal bytů zbavovat a odprodal by byt za odhad třeba obci? Nevím, ale klidně bych tuto cestu s podporou výstavby nových bytů podpořil. Bohužel nová výstavba nenaráží jen na nešťastnou digitalizaci, ale i na další chystané byrokratické nesmysly (ve prospěch koho asi?). Těch, co by rádi bydleli, nebo si něco postavili, těch vůbec ne.