Cesta je cíl, zvláště v přírodě

Naučil jsem se chodit do přírody bezcílně, tedy tak, že cílem je ta cesta sama. Jen si vyberu směr, trasu, místo, kam se chci podívat.

Také beru ohled na to, kolik mám času. Většinou se jedná o jedno až dvouhodinové procházky se psem. Cestou vidíme, jak se příroda mění. To dokumentují především rostliny a počasí. Ale samozřejmě také zvířata, většinou ptáci, kteří přelétají nad hlavami, nebo je člověk zahlédne, jak se mihnou, zaslechne jejich zpěv, který s postupujícím jarem nabere na intenzitě.

Procházel jsem se lesem v okolí rezervace zubrů, část cesty jsem šel kolem plotu. A protože mým cílem nebylo vidět zubry, tak jsem je viděl. Potěšilo mě to, ale kdybych je neviděl, nic by se nestalo, nadýchal jsem se čerstvého vzduchu, vzpružil tělo, vyvětral sebe i psa. Takové příjemné odpoledne po práci.

Jinak se v práci a doma docela "daří". Myšleno ironicky. Asi jsme si moc lebedili, jak všechno hezky klape. Proto nám odešla doma pračka a v práci tiskárna se službou kopírky. Dneska to moc nevydrží, byť pračku jsme měnili skoro po 10 letech, tiskárnu musíme vyměnit po necelých čtyřech. Ale dostává zabrat, to se musí nechat.

Děje se to proto, abych se v práci ani doma nenudil a po řešení problému se těšil ven, kde si vyčistím hlavu. Chtěl bych být tak geniální a problémy nevytvářet. Ovšem, když problém vznikne a nějakým způsobem se mě přímo týká, není zbytí než se s ním vypořádat.