Chaos a evoluce, jde to dohromady?

Myslím si, že jo. Jak vlastně chápat evoluci? Jako nějaký vývoj a pohyb vpřed, zpočátku chaotický. Dle mého pochopení je evoluce posun a jde hlavně o úroveň vědomí. Pokud se zvyšuje úroveň vědomí jedinců, zvyšuje se i úroveň kolektivního vědomí, přičemž jsou metody, jak úroveň vědomí snižovat nebo aspoň udržovat na nízké úrovni, je to především manipulace strachem.

Základem společenství lidí je komunikace a spolupráce, která ideálně probíhá na základě dobrovolnosti a neideálně na základě vnucování. A též zažitých zvyklostí, stereotypů, jistot, předávání výchovou z generace na generaci. Nejlíp to vše funguje v systémech lokálních, např. v kmenovém uspořádání, u domorodých národů. V meších obcích jaksi více přirozeně.

Civilizace nám přinesla nebývalý technologický rozvoj, také spoustu změn. Každá civilizace má svůj cyklus: vznik, růst, zrání, pád a zánik. Jsou známy teorie kolapsu civilizací a následné regenerace. Současný vývoj se už nedá řídit ani kontrolovat, ale systém je na řízení a kontrolu nastaven. Ale to řízení už přestává fungovat, navíc je naprosto znehybněno a přidušeno byrokracií, staré metody už nefungují tak snadno jako dřív, systém se rozpadá, protože ztrácí podporu a upadá do chaosu. Chaos je transformační proces. Bourá staré a uvolňuje prostor novému, neznámému, které se teprve rodí, nově vytváří a pak se z chaosu uspořádá v nové a odlišné kvalitě.

Tomu můžeme říkat evoluční kvantový skok. Zatím prožíváme období chaosu. Je ten chaos nějakým způsobem řiditelný? Dá se nějak brzdit? Má smysl mít z něj strach a tím ho ještě prohlubovat? Větší smysl vidím v tom, pokusit se o sice bolestivou, ale poměrně hladkou změnu. A ta se nestane bojem, ani volbami politiků. Ta se musí odpracovat zespodu. Asi na to existuje mnoho náhledů, mnoho různých cest, mnoho střípků do mozaiky, mnoho naprosto různorodých zájmů.

Ale dle mého je tím společným znakem hledání sebe sama, setkání se sám se sebou, nalezení vnitřního kompasu. Zkrátka kromě logiky dát i na své pocity, intuici, používat zdravý selský rozum. Vrátit se k přirozenosti a být autentický.

Zákonem bytí je, že posilujeme to, čemu věnujeme pozornost a energii. Pokud je to radost a tvorba, přítomný okamžik, jsme v životě spokojenější. A pokud k tomu přidáme, že už nenaskakujeme tak lehce na manipulaci, tj. probudili jsme se z hypnózy, našli odvahu, překonali strach, už jsme ochotni žít jinak, sami za sebe a v souladu se sebou.

Když se podíváme na ten chaos venku, to válečné běsnění, to naprosto nelogické směřování k destrukci, chudobě a digitálnímu otroctví najmě v Evropě, můžeme být sklíčení a mít obavy. A když k tomu ještě připojíme plány Velkého Resetu, pak z toho všeho můžeme i propadnout zoufalství. Co s tím? Je nějaký vhodný postup?

Mně se osvědčilo to moc nesledovat, jen si tak toho povšimnout, považovat to za velkou hru různých zájmů, do kterých nemusím být vtažen, více věnovat pozornost, energii a úsilí tomu, co mi dělá radost. Tvořit a dovolit si žít svůj autentický život.

Limitem míru je bezpodmínečná láska, ta ze své podstaty nedovoluje nenávist. Mohu některé lidi milovat, jiné mohu mít v úctě, jiné respektovat, další jen tolerovat, a ty, s nimiž nenalézám naprosto nic společného, prostě ignoruji. Ale už nemusím nikoho nenávidět.

Kde vyvěrá nenávist a proč vůbec? Co ji způsobuje? Strach, frustrace, agrese, role oběti, nízké vědomí a sebevědomí, nedostatek sebeúcty a lásky. Poslušnost k autoritám, kterou nám tady v plné nahotě ukázalo Covidové šílenství, především mediální manipulace, zneužití politické a státní moci a bezohledné zisky vybraných firem a jedinců. Tady se zase setkáváme s arogancí moci, povýšeností, pýchou a přetvářkou.

Ale na druhé straně Covid přinesl i soucit, odvahu, ochotu něco dělat, a to díky svědomí mnoha lidí. Většinově vede zatím sebeklam a nepřichází ani žádná sebereflexe od těch, kteří to řídili. Heslem je: co bylo, bylo, zapomeňte!