Chyby a pochyby

Dělat chyby a mít pochyby, je jednak přirozené a jednak se tím získává zkušenost. Z chyby se dá poučit a příště už ji nedělat, pochyby vedou k přemýšlení o věci, hledání souvislostí a poznání.

Chyba je matkou moudrosti a pochybnost matkou pokroku. Někde jsem to slyšel, nebo mě to právě napadlo? Tak pyšný nejsem, jen jsem si to vše tak nějak pospojoval.

Právě, protože jsem dělal a dělám chyby, jsem měl možnost se z nich poučit, abych je příště nedělal a měl jsem možnost poznat přístupy různých lidí. Lidí, kteří preferují lidskost a dokáží malichernou chybičku v dokumentu (např. zapomenutý podpis, chybějící slůvko, gramatickou chybu či špatně umístěnou desetinnou čárku) lehce napravit tím, že se s Vámi domluví a vy jim přinesete (či pošlete) opravený text nebo dojedete dopodepsat. Ale také lidi, kterým vzhledem ke své povýšenosti, přesvědčení nebo strachu, řehtající úřední šiml nedovolí lidskost projevit. Jsou to bytostní byrokraté a hnidopiši, kteří právě z těch drobných (lehce napravitelných) chybiček mají radost a takové chyby neprojdou přes jejich důležitost bytostného byrokrata.

Téměř každá chyba a každé špatné rozhodnutí se dá (na základě poučení) napravit, zejména ty chyby banální, malicherné, kdy nejde o život. Protože, když nejde o život, tak jde zpravidla o hovno. Fatální, osudové chyby již napravit nelze, ale lze se jim svým chováním a zodpovědností vyvarovat. Jak se říká chybička se vloudí a člověk je tvor chybující. Protože není robot. Chyba je často i životní lekcí, ukáže, čeho se příště vyvarovat a svým způsobem donutí člověka k přijmutí zodpovědnosti za své činy. Co sis člověče nadrobil, to si i sníš.

Když chybu přiznáme a zároveň napravíme a už ji nebudeme opakovat, prokážeme tím sebereflexi, a navíc se nemusíme vymlouvat "já nic, já muzikant, to ON (ONI)". Uznat svou chybu, napravit ji a napříště ji neudělat, je mnohem lepší než chyby nedělat, resp. si je nepřipouštět.

A jak je to s těmi pochybami? Vše je otázkou míry. O všem pochybovat není dobré, protože pak chybí elementární důvěra. Jenže tam, kde místo tvůrčího svobodného dialogu, přemýšlivé argumentace a hledání cesty k řešení je jen zaslepená ideologie, která nepřipouští žádnou diskusi a uplatňuje cenzuru na obranu nějakého dogmatu, stává se pochybování naprostou nutností.

Zpochybnit a zrelativizovat samozřejmě nejde všechno, je třeba se v tom orientovat a k orientaci používejme své svědomí, svou duši, svou intuici, to nás povede na naší individuální i společné cestě. Hlavně se ptejme a hledejme odpovědi na své všetečné otázky.

Tam, kde nám odpovědi neposkytují, nebo nám dokonce zakazují se ptát, tam je na místě pochybnost. Pokud se toto děje, mizí i svoboda projevu a je na místě ji bránit. Jsou chvíle, kdy svědomí nás vede vystoupit ze svého pohodlí, postavit se svému strachu, mít odvahu a ochotu něco dělat, a v podstatě proti svému nějakému původnímu plánu, se stát rebelem. Což není zoufalství z frustrace, to je naprosto vědomý postoj vedený svědomím k nápravě věcí a uvědomění si, co je v mých silách a co mohu svým přístupem k životu, svými myšlenkami, slovy a činy, ovlivnit já sám.