Co říkáte tomu Facebooku pane Tichý?

Nic. Vyjukne na mě spousta věcí. Jo, většinou hezké fotky, spousta pocitů, reklamy. Ale také politici, komentáře k nim, dnes spousta videí, co kolují a sdílejí se. Ptáte se, jestli mě to baví? Tak upřímně, vůbec ne.

To byl i důvod, proč jsem tam dříve nevydržel a v podstatě tam nechodil. Tak proč jsem tam znovu lezl, a ještě si založil stránku? Protože si myslím, že bych mohl oslovit víc lidí a pozvat je na akce s lepším výsledkem, než když jsem to činil emailem. Že by se mi tam postupně mohla vyprofilovat skupina lidí podobných zájmů, že by mě mohl objevit ještě někdo, kdo nic neví o mém psaní, že by se mi mohla zvýšit čtenost mých blogů a třeba i prodej knihy.

Samozřejmě o ní vím, že to není komerce, že je zvláštní a že ne všem lidem bude vyhovovat. Jasně, někteří si koupíme něco, z čeho jsme pak zklamáni, protože to neodpovídá našim představám. Vůbec se to nedá odhadnout, zaujalo to lidi, o nichž jsem si to nemyslel, a naopak ty, o nichž jsem si myslel, že je to zaujme, to nezaujalo. Rozdával jsem knihu s tím, že mi ji buď vrátí, nebo pak zaplatí, když budou chtít. Mám zkušenosti s oběma variantami. I díky své knize jsem vlastně zjistil, jak jsem se v lidech mýlil.

Ale k tomu Facebooku. Zjišťuji, že je to na můj vkus strašně povrchní. A také zjišťuji, jak jsem se sám vzdálil, jaký jsem to mimoň. Nechci spadnout do nějaké "ezo" bubliny ani do žádné skupiny bojovné či katastrofické a do skupiny podporující režim za každou cenu a za různých okolností už vůbec ne, spíš hledám lidi, kteří si tvoří radostnou realitu, přitom musí žít v té neradostné, depresivní, ale hledají způsoby, jak ji změnit, ne jak s ní bojovat a jak se jí poslušně přizpůsobit. To mě neláká.

Láká mě poznání, humor a moudrost. A že to naleznu na Facebooku opravdu upřímně nečekám. Ale mohu nabídnout svůj pohled na děje, náhled na život a snad také trochu toho laskavého nadhledu. O tom se snažím psát, zda to bude lidi inspirovat, či naopak odrazovat, už je jejich věc. To nutkání tu zkrátka z mé strany je. Ze své komfortní zóny jsem vylezl již dávno tím, že jsem více méně nemainstreamový a že píšu blogy, takové, jaké píšu. Jsou mé a jsou ze mě. Což ale neznamená, že se budu mainstreamovým lidem vyhýbat. Ani nemohu, když s nimi společně žiju, pracuju, setkávám se v rámci svého volného času a zábavy. Ale setkávám se i s těmi tzv. alternativními a přiznávám, že s těmi se cítím líp.

Jako introvert stejně moc lidí k životu nepotřebuji, možná i proto, že při práci, kterou dělám, si s různými lidmi užiju dost.

Tak, co s tím budete dělat? Jako s Facebookem? Nic, nechám tomu volný průběh, mám tam odkaz na blog a web, občas tam něco napíšu, možná se i k něčemu vyjádřím. A uvidím, co se z toho vyvine. Nechme tomu čas.

Takové ty nejčastější komentáře jako úžasná fotka, to se mi líbí, jsem nesmírně šťastný a stovky emotikonů, mě opravdu neberou. To si radši přečtu upřímné: seš debil a mažu si tě z přátel. Nebo: tvůj text mě inspiroval a ladí se mnou, ale asi nejvíc by mě potěšilo: sice s Vámi úplně nesouhlasím, ale jsem rád, že Vás mohu číst a diskutovat s Vámi. Ale to bych chtěl možná moc.

Zatím to spíš vypadá, že na prodej mé knihy Facebook vliv žádný nemá a na čtenost mých webů a blogů spíš také ne, vlnka přišla, to jo, ale pak už se to snižuje na normální hladinu. Obávám se, že sledovat tento obal na reklamu, mě přestane zajímat a že se z toho po čase opět vytratím.

S Facebookem jsem učinil zajímavou zkušenost tím, že jsem překonal svůj odpor k němu a vytvořil to, co jsem chtěl. Nevím, co se z toho vyvine, nemohu předvídat, ale nejspíš zůstane tato sociální síť pro můj život naprosto nezajímavá.