Co vlastně chci?

A co můžu a nemůžu? Ptám se sám sebe. A snažím se najít upřímnou odpověď. Otázky se zdají být jednoduché, ale odpovědi jsou nejednoznačné.

Chci odejít ze současné práce? Ano, uvažuji o tom a začal jsem na tom pracovat. Mohu odejít hned? Ne, nejsem na to ještě připraven a bylo by to v tuto chvíli pro ostatní nefér.

Chci odejít z města, v němž žiju? Ano, též o tom uvažuji. Mohu si to dovolit? Ne, beru ohled na rodinu a nemám vše ještě připraveno. Navíc to souvisí s mojí prací, s jejím uspořádáním, s novými možnostmi.

Proč si kladu tyto otázky? Mám práci, za níž jsem slušně placen, mám domov, rodinu, manželku, na kterou jsem za ta léta zvyklý. Nemám v podstatě žádné velké problémy vč. zdravotních.

Napsal jsem a vydal si knihu. Vím o ní, že většina mých stávajících kamarádů a známých ji neocení. Také vím, že jsem se těmto lidem vzdálil. Také ale vím (a něco uvnitř mě mi to říká), že existují lidé, kteří ji ocení, jen je otázkou, jak tu knihu k nim dostat. Těch lidí asi není tak málo.

Chce to čas. Mně se trpělivost vyplácela a ještě víc, když jsem něco pustil a netlačil na pilu. Když jsem přestal tak moc chtít a když jsem tomu nechal volný průběh.

Tak se to nějak "samo" skládá, až se to přeskládá. Důležité je, že jsem v souladu se svou duší a že je mi pomáháno. Že, když se "utrhnu z řetězu" a sám na vlastní pěst něco udělám, život mi ukáže (prostřednictvím aha efektu), tak tudy ne! Najednou vidím, že tohle není cesta, na kterou bych se měl vydat, a tak beru zpátečku.

Ta nejdůležitější otázka je "proč?", což je hledání příčiny, proč se mi to a to stalo, proč mi něco nejde skoro vůbec a něco naopak jde tak lehce? Proč odejít a proč zůstat? Druhou otázkou je "jak"? A tady je nejdůležitější si odpovědět na to, "jak se cítím"? A následně vymyslet, jak to udělat, abych se cítil dobře.

Vím přesně, kdy a kde se cítím fajn, při jakých činnostech a s kterými lidmi. To jsou záležitosti, kdy jsem sladěn se svou duší, kdy cítím klid, harmonii a čerpám energii. To jsou takové pro mě nutné úniky z matrixu, v němž jsem ale převážnou část pracovního dne, protože chodím práce a tam pracuji s lidmi, s byrokracií. Je to taková všední denní rozporuplnost a hledání míry a rovnováhy mezi tím, co chci a nechci, co mohu a nemohu a co musím a nemusím.

Samozřejmě je lepší, když dělám to, co chci a co mě baví než to, co nechci, a navíc mě to nebaví. Když zrovna mohu dělat to, co chci a nemusím dělat to, co nechci. Snažím se, aby můj den nebyl plný sloves "nemohu", "nechci" a "musím".

Celé je to o tom, že většina z nás dobře ví, co nechce, ale až tak neví, co chce. Nebo to ví a neudělá to, protože přece musí ještě tohle, nemůže si to dovolit, obává se změny. Tak se v tom plácáme. A nebojte se, nejste v tom sami, i já se v tom plácám, a ještě se s tím svěřuji papíru (tedy počítači).

Vím však, že vše má svůj čas, a že z práce, která přestala člověka bavit a dávat mu smysl je třeba odejít. Z místa, kde se člověk už necítí moc dobře, je třeba se pohnout. Tak jsem si jistý, že se tak stane, jen k tomu ještě nedozrál čas a nejsou pro to vhodné podmínky a možná také, že podvědomě stále tlačím na pilu, představuji si, plánuji, očekávám, obávám se.

A až s tím konečně přestanu a bude mi to jedno, pak se Vesmír pohne. On to tak šibal dělá, už jsem ho prokoukl.