Doba selhávajících elit

To slovo elita se jaksi moc nehodí, nahradil bych ho synonymem výkvět. To je lépe česky zabarveno a více odpovídá tomu, co chci psát.

Náš výkvět mocných opakovaně selhává. Což znamená, že dělá stále stejné chyby a není schopen je ani přiznat, natož se z nich poučit a popřemýšlet o jiných možných způsobech řešení. Proto bloudíme v kruhu a stále stejnými metodami nejsme schopni žádný gordický uzel rozetnout. Jaká může být reflexe problémů, když totálně chybí sebereflexe?

Náš výkvět nám vyprodukoval nastavený společenský systém, ten se vyčerpal a ti stejní, nebo jim podobní lidé se svým zapouzdřeným myšlením, nejsou schopni z něj vystoupit, a proto stále selhávají. Ten systém (vybudovaný našimi předky) je robustní a funguje setrvačností a v podstatě jim navzdory. Stávající elity problém řešit nemohou, protože jsou součástí problému, ne součástí řešení.

Asi se najdou tací, kteří projevu páně premiéra zatleskali. Je lepší šířit naději než beznaděj a věřit v lepší příští, ale není dobré si něco nalhávat a lakovat věci narůžovo. Věci se sami o sobě nestanou, resp. je třeba mít nějaký záměr, cíl a něco pro to udělat.

Opravdu nemohu sklidit ani ředkvičku, když ji nezaseju, když ji nepřipravím půdu, nezalívám, nevytrhávám okolní plevel a nejednotím ji. Po nějakém úsilí mohu sklízet plody své práce. Takhle to totiž funguje. Navíc ty ředkvičky může místo mě sklidit někdo jiný. Hlavně, když se toho moc bojím, jako bych si to přivolával.

Pěstuji si nejen ředkvičky, ale i důvěru v přírodu a v sebe jako pěstitele a částečného zásobitele. Pokud se mi jich podaří vypěstovat víc, než sám spotřebuji, mohu se o přebytky podělit, nebo je za něco vyměnit. A nemusí to mít jen hmotnou povahu a nemusí to být ani peníze. Za darovanou ředkvičku se mohu dočkat poděkování, úsměvu, ale někdo mi může zazpívat, zatancovat a třeba vyprávět příběh.

Ale vraťme se k tomu výkvětu. Je dobré vědět, že se na něj nedá spolehnout a že se pohádkám premiéra nedá věřit. Nebo snad dá? Sytý hladovému nevěří, to z pohledu elit, z pohledu těch hladových, tedy hladovějících, jsou elity hladové ve smyslu nenažrané a nejsou tedy vhodným příkladem k následování. Neinspirují k šetření, když sami na sobě nešetří.

Mě tedy ten náš výkvět svým příkladem snad k ničemu neinspiroval. Kromě toho, že mi pomohl probudit se z hypnózy. Ale o to se zasloužil ten výkvět ještě před tímhle výkvětem. Zdá se, že stále chodíme z deště pod okap nebo z bláta do louže.

Můžeme to změnit? Asi tak pečení holubi do huby nelétají, takže bude dobré se vrátit k pěstování ředkviček, ale ještě lepší bude pěstovat fyzickou kondici, psychickou odolnost, sousedskou vzájemnost a lidství. Jsme lidské bytosti a nám vlastní ryzí lidství nás odlišuje od umělé inteligence.

Lidství je tvořivé, inspirující, soucitné a přející. Buďme tedy lidmi, přejme druhým to, co přejeme sami sobě a nedělejme druhým to, co nechceme, aby oni dělali nám. Vězme, že nenávist a zaslepený fanatismus ve svém důsledku nejvíc škodí jejich nositelům.

A tak si představuji, že Klaus Schwab, který si přeje zavřít lidi do 15minutového města, nic nevlastnit a být šťastní, se toho sám dočká a bude konečně nesmírně šťasten. Přejme mu to. Jak říká jedno moudro, co seješ to sklízíš.

Já radši seju ředkvičky než nějakou nenávist. A vím, že ty ředkvičky mi budou chutnat. Tak všem dobrou sklizeň v příštím roce a dejte si pozor, co zaséváte, abyste se při sklizni nedivili jako ten náš výkvět mocenský.