Dojmy z Václaváku (11.3.2023)

Docela zima, celkově dlouhé. Jinak dobře moderované, někteří řečníci ukecaní, někteří slabší, jiní silnější. Osobně mě nejvíc zaujali Michal Semín, Vidlák, a pak bych dal přednost video-pozdravům: Staněk, Pollert, Beran. Tyto proslovy se mnou asi nejvíc ladily.

Samozřejmě Rajchl razantní jako vždy. Dokáže oslovit davy a užívá si to. Vyprofiloval se tak, že zbyl a odpracoval si to. Protesty a nátlak mají svoji váhu. Přinejmenším zaměstnají pozornost vládní moci a ukáží, zda se bojí a jaké metody použije. Což se nakonec ukázalo u toho muzea. Staré metody v nových podmínkách. Mobily nejen prostředek moci a kontroly, ale i mocná zbraň v rukou dezolátů.

Jako přímý účastník demonstrace mohu potvrdit, že to bylo naprosto jiné, než jak to komentují mainstreamová média, která utvářejí virtuální dojmy, stejně tak jako naše vláda influencerů, která může nabídnout jen dojmy a žádné řešení. Ona nemůže vyřešit žádný problém, když je součástí problému a ne řešení.

Není to jen o demonstraci, kdy se o vzrůšo postarala skupina pitomců (provokatéři?) až po jejím oficiálním ukončení a zákrok policie u Národního muzea. Což se pak rozebíralo v mainstreamu. Ale o čem to též je?

Už jsem o tom zde psal několikrát. Naše štěstí je, že jsme mírumilovní a že umíme improvizovat a udělat to tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Že umíme švejkovat a dělat si ze všeho srandu, že jsme smějící se bestie. A že přibývá lidí, kteří nemohou a nechtějí jít proti svému svědomí, ptají se, pochybují a tím se probouzejí. Nechtějí se podílet na lži, a protože je pravda osvobodila a oni se vysvobodili ze svého vlastního sebe-klamu (nalhávání si), už nemohou jinak. Vzali svůj život do svých vlastních rukou, jsou zodpovědní za své myšlenky, svá slova a své činy. To jsou lidé přítomnosti, kteří již nyní připravují budoucnost.

Ti, co si myslí, že to nyní řídí a mají to pod kontrolou, jsou lidé minulosti. Stejně jako jejich propagandistické tlampače, kterým přestává věřit stále více lidí. Pravda je, že mají obsazeny všechny instituce, dosáhli vrcholu a chtějí se tam za každou cenu udržet. Vzali si na svá bedra zodpovědnost a chovají se zodpovědně? Po ovoci poznáte je.

Na Hradě je to jak na palubě Titaniku. V podhradí už je ale vše jinak. Nevládne tam jenom nespokojenost a hněv, ale objevují se hlavně hledači nových cest, spojují se různé skupiny, které se postupně tříbí a snaží se spolupracovat. A vězte, že spolupráce je víc než jednota. Rozmanitost je lepší (a životaschopnější) než uniformita. A hlavně rovnost nerovná se stejnost.

Lokální je bližší než globální, setkávání tváří v tvář je lepší a srdečnější než setkávání ve virtuálních bublinách. Malé postupné krůčky jsou lepší a trvalejší a ty můžeme ovlivnit a dělat. V podstatě ve stínu těch velkých. Lidskost je to, co je důležité, ne zákon psaný byrokracií ovlivněnou globální korporací pro globální korporaci. Pomalejší a klidnější je lepší než zběsile rychle a ve stresu.

Ukazujme pozitivní cestu, cestu laskavou, odvážnou, odhodlanou, pravdivou. I ti, co po nás jdou, mají možnost se probudit, pochopit a pootevřít svá zavřená srdce. Možná toho nevyužijí a zničí sami sebe svou nenávistí, chamtivostí a strachem. Jich nám může být akorát líto. Na druhou stranu neměli bychom je už nechat nám škodit. A o to jde.

Proto i já jsem se demonstrace účastnil, přestože nehledám ani vůdce, ani spasitele, ani se nechci mstít. Svým způsobem chci i té vládě pomoct a soucítím s ní. Protože čím dřív odejde na smetiště dějin, tím líp i pro ni.