Jak jsme v říjnu realizovali dárek k Vánocům

Dostali jsme od syna poukaz do divadla MANA ve Vršovicích. Měli jsme si vybrat představení, objednat si lístky a na představení se dostavit. Vybrali jsme si představení, které se mělo odehrávat v květnu. Ten den volali z divadla, že představení ruší z důvodu onemocnění herců.

Nabídli to samé náhradní na konci září. Tam jsme zase z důvodu nemoci nemohli my, ale přehodili nám to o týden později, takže do třetice jsme mohli vyrazit.

Bylo to v neděli večer. Do Prahy jsme jeli autem, dali jsme si nějakou rezervu, ale ta nakonec nestačila. Nechtěl jsem tam hledat místo na zaparkování, tak jsme jeli na metro Depo Hostivař (P+R parkoviště) a pak metrem na Strašnickou a tramvají až na místo.

Místo na parkování bychom stejně hledali těžko, nehledě na rezidentská stání, bylo ještě na Slávii derby a ve Vršovicích se uklízely ulice. Vyrazili jsme hodinu a čtvrt před začátkem představení. Celkem se jelo dobře až na úroveň Černého Mostu. Než jsme však projeli odbočku na Běchovice a sjeli ve Štěrboholech, jsme jen popojížděli ve frontě. Tak jsme dorazili asi se sedmi minutovým zpožděním.

Jenže hlavní vchod divadla byl zavřený. Jak jsme se tam dobývali, tak nám otevřel nějaký chlapík, vysvětlil, že se hraje nahoře, odemkl nám dveře a poslal nás po schodech nahoru. Hrálo se zvláštní představení, dvě aktovky od Pavla Kohouta na dvou různých místech mimo hlavní sál, nahoře a v suterénu.

Nahoru nás nepustili, protože bychom museli jít přes scénu, ale pozvali nás dolů do baru. Dali jsme si čaj, rozhodli se, že když už jsme tady, tak zůstaneme a podíváme se na druhou aktovku v suterénu. Posadili nás do suterénu, pak přišli další diváci seshora, herci a hra začala. Úplně špatné to nebylo, navíc jsme byli ovlivněni zážitkem, kdy nás na první aktovku nepustili, což na náladě nepřidá.

Když přicházeli diváci, připadalo mi, že tu svou "intelektuálnost" prostě mají napsanou ve tvářích, a tak jsem si tam připadal poněkud nepatřičně. Necítil jsem se nijak špatně, ale nebyla tam přítomna ta má pravá radostná energie.

Zkrátka Praha prošla za poslední léta obrovskou proměnou a já vnímám Prahu (a Pražany) jinak než dřív. A víc to samozřejmě souvisí s mou proměnou. Za tři týdny se chystám do Prahy na jinou akci a doufám, že tam pocítím tu svou radostnou energii, protože půjde o setkání s lidmi, kteří mě inspirují a které jsem podpořil.

Praha je prostě velká a jiná. Ti většinoví "mainstreamoví" Pražané mě nelákají, ale ty "menšinové" (spíše autentické rebely) mám rád a rád se s nimi setkám. I když jsou z Prahy, a i když je to setkání v Praze.

Jo, a cesta zpět po 22 hodině nám trvala pouhých 50 minut (kdežto tam ani 75 minut nestačilo).