Jak se připravit na kolaps civilizace?

A jakou zvolit strategii přežití? A proč vůbec? Přemýšlím o tom, protože si připouštím kolaps civilizace, protože degeneruje a potřebuje regeneraci, ale možná i výměnu.

Individuální strategie přežití je automatická reakce na nebezpečí. Je to mozek ještěrky: útěk, útok, zmrtvění. Pak jsou strategie preperské, tj. poctivě se na to připravuji, dělám si zásoby, vymýšlím alternativní topení a svícení, buduju si zázemí, buď nějaké rodinné, nebo komunitní.

Na druhé straně jsou strategie odevzdanosti a přijmutí osudu. Může za tím být i nějaká zaslepená víra či ezoterika, anebo naopak nepřipouštění si, že by se mohlo něco stát, že by (ani nakrátko) nehrozil nějaký blackout a co všechno by způsobil, že by v krátkém čase téměř nic nefungovalo. Tomu bych řekl, že je to ta pohodlnost vymytých mozků, kteří se přímo těší do digitálního otroctví, protože už v něm dobu žijí a zvykli si na něj. Navíc se té virtuální realitě přizpůsobily i jejich mozky. Což ovlivňuje jejich uvažování a chování jakýchsi naprogramovaných robotů.

Člověk (dříve bych ho nazval normálním), ale dnes přemýšlivým, ideologicky nezaslepeným, se zdravým rozumem a citem, přemýšlí, kam to může vést a hledá cesty a možnosti. Toto hledání ho po čase přivede k sobě a z vnitřního pramene může čerpat svou sílu, své uvědomění, svou odvahu, soucit, pokoru a ochotu něco dělat. Neodevzdávat se ani černým představám, ani růžovým brýlím. Hledat nejen pravdu, najít lásku a vyrovnanost.

To mu pomáhá v psychické odolnosti, protože jestli je něco dnes důležité, je to chuť a ochota se s tím, co přijde, nejen poprat, ale hlavně se z toho nepodělat, najít směr a pomoct sobě i druhým. Dá se na to nějak připravit?

Po pravdě řečeno, nedá. Dá se s tím ale počítat, že pokud něco přijde, tak mě to aspoň nezaskočí. Nejlepší je přát si lepší a být (aspoň psychicky) připraven na horší. A zhruba vědět, co vše se zhroutí a nebude fungovat a jak si s tím poradit. V krizi a chaosu budou důležití vůdci a organizátoři, kteří mohou zabránit panice. Mohou to být místní hasiči, místní starosta, ale třeba i farář či nenápadný soused od vedle.

Velkoměsto pravděpodobně brzy ovládnou zločinecké gangy: Možná někdo namítne, že už ho ovládají, ale těmhle jde jen o prachy, a navíc jsou zbabělí. Pravděpodobně budou rychle vyměněni gangy mnohem nebezpečnějšími. Takže v případě velkoměsta, kde navíc žije nejvíc civilizačních závisláčů, zpravidla líných a neschopných něčeho užitečného a potřebného, bude asi nejlepší strategií a taktikou, co nejrychleji zmizet. Opravdu bych v Praze nečekal u primátora a premiéra (vůbec) rozhodnost venkovského starosty či velitele dobrovolných hasičů.

Osobně jsem připraven jen částečně, a navíc na dvou místech. V paneláku mám větší přirozené zásoby, dost toho mám v mrazáku (ale pokud nepůjde proud, tak se to zkazí), pak mám kompoty, mám svíčky a baterky, ovšem horší je to s vodou a teplem. Na chatě zase mám zajištěné topení a vaření bez elektřiny, více zdrojů vody vč. podhůrského potůčku a dostatku vody v PET lahvích a kanystru, dokonce petrolejky vč. petroleje.

Pokud by byl čas a rozhodli jsme se odjet, pokud by to vůbec šlo, pak se dají vzít zásoby s sebou a v daném prostředí by se dali lépe uchovat. Poradili bychom si asi nějak, co by nám zbývalo, rozhodně bychom se snažili zůstat jako rodina spolu a čelit tomu, pokud možno nějak pohromadě a společně.

Myslím si, že v nebezpečné situaci by šly spory stranou a byla by snaha si vzájemně pomoct, abychom přežili. A snad by to šlo i v našem malém městě. Hodně záleží i na tom, jak by se v této situaci zachovalo vedení města, zda by bylo schopné samostatného, a dokonce nekonformního rozhodování ve prospěch svých občanů, např. obsazení supermarketu a organizaci výdeje potravin a balené vody na příděl.

Není to z mé strany strašení, je to jen přemýšlení o tom, co kdyby nějaká podobně nepříjemná situace jako blackout nastala a jak rychle by lidi přepnuli z režimu pohodlného (virtuálního) do režimu (reálného), tj. pomoc hledej na konci své paže.

Co považuji za nejdůležitější je to, že když něco končí, něco nového začíná, zkrátka po degeneraci přichází regenerace. Připadá mi, že to jde najednou, starý systém nechce odejít, vynucuje si pozornost a žadoní o energii (potřebuje ji, když se krmí negativní energií), ale už se klube nový svět, ten bude jiný. Uděláme ho laskavým, soucitným a usměvavým? Máme na to, protože to máme v sobě, lásku, tvořivost a radost. Jen to někteří musí kutat opravdu z hlubin.