Malá a velká strana?

Víme, co to znamená a také pociťujeme velmi správně, na jakou stranu právě potřebujeme jít. Také je pravá a levá strana, víme, že u nás se jezdí vpravo a chodci vyjma větších skupin mají po silnici chodit vlevo. 

V knize, v dopisu, zkrátka v nějakém textu je strana první a strana poslední. Člověk má přirozenou tendenci být na té správné straně. Straně dobra. Když se ale podívám, kdo že nám tu vnucuje správnou stranu a co za ní je (přece po ovoci poznáte je), tak na takové straně nechci být.

Kromě toho jsem na své straně. Ta je sama o sobě docela rozporuplná, nebo naopak všeobjímající. To bych asi přehnal, ale řekl bych, že poměrně lidská, protože právě lidskost preferuji. Obyčejnou, řekl bych takovou přirozenou, vidláckou.

Že bych zrovna já, intelektuál, byl stižen tou nemocí, která napadá výhradně  frustrované chudáky, především na venkově, tj. "vidlákismem"? 

Vždyť rád čtu knihy, chodím do divadel, přemýšlím, filozofuju, píšu, tedy samé činnosti intelektu. Na druhou stranu si nádherně odpočinu u těch vidlí, když s nima přehazuju kompost. 

Zaslepené ideologie a jak se dnes moderně říká narativy, opravdu nemusím. Zvláště, když jsou prosazovány silou propagandy a chráněny cenzurou. Na to jsem příliš svobodomyslný, příliš velký zastánce přirozenosti, zdravého rozumu a citu pro věc. 

A myslíte si, že jsem toto všechno našel u Václava Moravce či Pavlíka Morozova, pardon Šafra. Safra, z toho by na jiném nejmenovaném blogu, bylo minimálně stažení z hlavní stránky. Nebo už ne? Je mi to jedno. Zde jedu svůj blog bez autocenzury a jsem tu na své straně. 

Takže strana, na které jsem našel více souznění, je pro mě ta strana Vidlákova. Byť se tedy u mě symptomy vidlákismu projevují, netrpím tím a ani se necítím být nemocným. Naopak vidlemi kydat je zdraví prospěšné. 

A nakonec na straně vidlákismu jsem také našel dostatek humoru. I toho nekorektního a jízlivého. A to já rád. Strana kožených vážných ksichtů dávno není pro mě. Ona je to vlastně rozsahem strana malá, je velká jen podílem na moci a ve svých médiích. A hlavně si myslí, že je velká. Tak ji to nechme, protože velká strana, jak víme, je o hovně. 

Ta zdánlivě malá strana roste, roste s humorem, zdravým rozumem a srdcem. A hlavně té druhé straně do toho močí. Nakonec je to přece oficálně malá strana, kterou nikdo nemůže brát vážně. Vážně?