Média hýkají, jen když se jim to hodí

Jinak jsou spíš ticho po pěšině, nebo hrozně nenápadní. Nebudu se věnovat běžné propagaci a propagandě v souvislosti s volbami a politikou. Spíš srovnám ten dvojí (dozi)metr při výročích významných událostí či známých osobností.

Tak si vezměme namátkou pár výročí, na která vzpomínáme úplně obráceně než kdysi, či se je snažíme upozadit.

15. březen – německá okupace: moc se nepřipomíná, navíc to přece nebyli Němci, ale Hitler

30. září – Mnichov, též se moc nepřipomíná a občas se najde událost, která to mediálně překryje

21. srpen – okupace, tentokrát sovětská, to se hýká nejmíň týden před a po.

17.listopad – to se to hýká panečku! Vzpomínáme na sametovou revoluci a Václava Havla

8. května – den vítězství – 2. světová válka, jestliže se předtím upíral podíl na osvobození ČSR Američanům a Britům, nyní se téměř zamlčuje daleko významnější podíl Sovětů, převážně Rusů.

Pak jsou výročí neutrální, které se připomínají tak nějak s chladnou hlavou. Např. 28. říjen – vznik ČSR, kdy se udělují státní vyznamenání a 10. červen – vypálení Lidic, což jako jeden z nejhrůznějších činů za druhé světové války na našem území, nejde tak lehce opomenout a souvisí to s atentátem na Heydricha. Možná sem patří i 5.6. svátek Cyrila a Metoděje především na Moravě.

S osobnostmi je to horší, většinou se slaví taková velká kulatá výročí, jako bylo 600 let od upálení Jana Husa, nebo nyní 200 let od narození Bedřicha Smetany, jinak si nikdo moc nevzpomene. Tak ještě Karel IV., Svatý Václav a TGM. Národem zacloumala smrt Karla Gotta a možná víc než smrt Václava Havla, jehož oslavné tři měsíce říjnem začínají. Letos máme půlkulatý listopad, za dva roky 90 let od narození v říjnu a 15 let od úmrtí v prosinci.

Zkrátka média si vyberou, na co budou vzpomínat a jak to budou prezentovat. Pokud by ale předtím došlo ke změně režimu, může ta prezentace vypadat poněkud jinak než dnes.

Nějak se nemohu zbavit dojmu, že místo, abychom byli sami sebou, postavili se za sebe, šli svou vlastní cestou, pořád se snažíme lísat do přízně někomu silnějšímu.

Není to náhodou tak, že když někomu moc lezete do zadku, on si s vámi ten zadek nakonec vytře? Zdá se, že to vytírání už začalo. Nevděk světem vládne.