Naplňování strategie odcházení

V práci právě realizujeme volební schůze a dva domy už si zvolily jiné zástupce místo nás. Ještě máme tři domy a příští týden by mělo být vše hotovo, pokud se to někde nezadrhne. Věnoval jsem tomu spoustu přípravné práce, která se nyní završuje. Řekl bych, že teď sklízím plody své práce.

Samozřejmě ještě s tím bude dost administrativní práce, která ale bude příjemná v tom, že mě do budoucna zbavuje přítomnosti, a především vedení schůzí a uvolní mi tak několik všedních večerů ročně, což za to stojí. Hlavně přestanu řešit konkrétní záležitosti na předmětných domech, kdy něco nefunguje, kdy se něco stalo, někdo něco chce. To mi opravdu uvolní ruce a vyčistí hlavu.

Budu mít čas se intenzivněji věnovat jiným pracovním činnostem, na které nezbýval čas. Je třeba si ten večerní čas strávený pracovně nějak vynahradit, tak to kompenzuji těmi volnými pátky čili kratším úvazkem. Mohu si to dovolit, protože jsem si zjednodušil i některé další činnosti, což mi dovolilo např. technické vybavení: vodoměry s dálkovým odečtem, které byly na konci loňského roku namontovány na posledních třech domech.

Život je plný překvapení. Žehral jsem na to, že nemáme hotovu nějakou práci, kterou jsme si objednali už před rokem a kterou si samozřejmě (jak jinak?) vymyslela státní byrokracie. Skončila nám platnost energetických štítků budov. Věděli jsme to dopředu a dopředu objednali. Jenže zpracovatel toho měl moc a úplně se změnil výpočet a díky tomu je to komplikovanější. A náhodou se ozvala paní, že to převzala po manželovi a jestli může přijet. Pak tady u mě byla asi dvě hodiny, dávali jsme dohromady potřebnou dokumentaci, zapůjčil jsem ji nějaké výkresy, podepsal plnou moc, dal kontakty a zeptal se, kdy to asi bude? Odpověď: do tří týdnů.

Neurgoval jsem, nekřičel jsem, jen se občas připomněl, a nakonec jsem se dočkal. Vím, že dneska víc získávají ti otravní, kteří nedají pokoj, dokud to nedostanou. Nemám to rád, nejsem rád, když mě někdo neustále otravuje a chce něco, co zrovna tzv. nehoří a vydrželo by to, než se vyřeší přednější záležitosti. Tak ani já nemám zájem někoho pořád otravovat.

Podobný prostor jsem nechal i paní notářce, chtěli jsme původně loni z kraje roku založit poslední SVJ, ale také neměla čas, tak jsem to nechal a na konci roku se dočkal. Vše se připravilo a zúřadovalo a už máme též hotovo.

Čekal jsem na nějaké nabídky stavebních oprav, oslovil jsem nějaké firmy a nic. Dlouho nic. Pak jsem se o tom zmínil před člověkem, který nám dělá topení a vodu a on mi řekl, že mi to udělá. A najednou se mi ozval předchozí oslovený, že byl marod, ale že na tom pracoval a přinese mi nabídky. Zase, rok nic a najednou budu mít dvě.

Je to k neuvěření, co se mi děje. Nějak jsem se vnitřně změnil, něco jsem opustil a dovolil, aby se to "dělo samo". Zdá se, že nakonec se vše nějak vyřeší, přestože netlačíte na pilu, nebo právě pro to, že na ni netlačíte? Asi ano. Jako by se mělo nejdřív vše staré ukončit, než přijde čas toho nového. Zdá se, že mi Život pozdržuje nové aktivity, abych měl čas řádně dokončit to staré.

Aby zkrátka nebyly nevyřešené resty, abych si uvědomil, že mohu pokračovat v práci v radostnější a smysluplnější atmosféře, že nemusím nikam spěchat, že se vše stane v pravý čas. Až k tomu budu připraven, až k tomu skutečně dozraju, a ne, když si myslím, že jsem k tomu už dozrál.

Mysl je taková šálivá, pořád šrotuje a pořád něco našeptává, až jednoho dočista ošálí. Možná takto ošálen víc myslím na svou knihu a přednášky, až jsem pustil z hlavy ty pracovní záležitosti, které se dlouho táhly s tím, že to nějak dopadne. A vypadá to, že přišel čas, aby to nějak dopadlo. A navíc se zdá, že k mé spokojenosti.