Nositelé odkazů
Proč nefungují nositelé odkazů? Resp. proč mohou fungovat pouze částečně a většinou špatně. Protože si z širokého odkazu osobnosti zpravidla vyberou jen část.
Takto mohou uvažovat spisovatelé a filmaři, kteří ztvární nějakou osobnost v jiných fázích života, přistoupí k tomu jiným pohledem. Jako příklad si vezmeme třeba Jana Žižku, Jana Husa nebo Karla IV.
Žižka byl ztvárněn (tendenčně době) Otakarem Vávrou a my starší jsme film viděli několikrát, úplně jiné období Žižkova života zachycuje Jáklův hollywoodský velkofilm. Husovi se věnoval Otakar Vávra, kde Husa hrál Zdeněk Štěpánek, v novém zpracování hrál Mistra Jana Matěj Hádek. Jeho bratr Kryštof si střihl Karla IV., předtím jsme znali ze stejného období Karlova mládí Jaromíra Hanzlíka, k stáru na nás promlouval moudrý císař Karel v Noci na Karlštejně v podání Vlastimila Brodského.
Filmaři a spisovatelé mohou popustit uzdu své fantazii a zpracovat celý životopis osobnosti, nebo si vybrat jeho část, ať již více či méně historicky dokumentovanou, a zpracovat ji ve svém díle.
Dnes máme v popředí nositele odkazu Václava Havla, jímž se mnozí zaštiťují. Hrál svoji roli jako disident a jako prezident. Jako se liší jeho život disidentský a prezidentský, mohou se lišit i nositelé jeho odkazu. Někteří se hrdě (a více) hlásí k odkazu jeho "Moci bezmocných", jiní k výkonu jeho prezidentské funkce a uznání v zahraničí, především na Západě, kam jsme se po Sametu obrátili.
Svoji historickou úlohu sehrál a dnes již patří do naší historie. A jak už to u osobností bývá, někým je veleben (až nekriticky zbožšťován), jiným je až nenáviděn. Měli bychom se naučit dívat se na historické postavy neutrálně a zjišťovat, zda nás k něčemu inspirují, např. k odvaze stát si za svým, učit se a poznávat, k ochotě něco dělat, k pokoře.
A proč nositelé odkazů fungují špatně? Hlavním důvodem je, že to jsou kopie a ne originály. Měli bychom každý žít svůj život jako originál, vykašlat se na nošení odkazu a napodobovat "velikána", na kterého nemáme a spíš budeme působit směšně a trapně než vážně. Napodobování je způsob učení malých dětí, proto u dospělých jedinců působí dětinsky, tedy směšně.
Kopie (i blízká originálu) zkrátka originál není. Výjimkou je tu humor, především parodie, ta je ze své podstaty směšná, tj. k smíchu, ale obvykle není trapná, protože se nebere vážně. Mám rád a zasměji se imitování a parodování politiků současných i minulých v podání Petra Jablonského, ale vzpomínám i na skvělé výkony Milana Šteindlera v roli Miloše Zemana.
Osobně tedy nemám rád hru s názvem "ctíme odkaz Václava Havla", protože je falešná a směšná. Aby to bylo jasné, stačí to změnit na: "inspirujeme se Václavem Havlem". A tady je potřeba doplnit čím se to vlastně v životě VH inspirujeme?
Je to svoboda, pravda, láska, demokracie? Super, ikdyž zde bych našel mnohem lepší příklady k inspiraci. Nebo je to pohrdání plebsem (zaprdění Čecháčci) a oddanost Západu (především USA) až za hrob?
Nositel odkazu by měl vzít v potaz, že platí obojí zároveň a že v jistých případech tyto odkazy mohou jít vzájemně proti sobě.
Navíc nevíme, jak by se VH zachoval třeba v době Covidu. Nosil by roušku a nechal se očkovat? Nevadil by mu boj s dezinformacemi a z toho plynoucí (auto)cenzura? Vždyť to bylo proti principům, které zastával jako disident. Nebo ne?