Občanem druhé nebo třetí kategorie

Za Covidu jsem si vyzkoušel být občanem druhé kategorie. Neměl jsem tečku a skoro nikam jsem nesměl. Tak jsem nechodil tam, kam jsem nesměl a chodil tam, kam jsem mohl. Do přírody. Tam jsem byl snad denně.

A tak jsem si na to zvykl. Když Covid skončil a už jsme se i my občané druhé kategorie mohli účastnit společenského a kulturního života, nějak už se mi nechtělo, a tak jsem se přestal kulturně obohacovat. Před Covidem jsem býval na akcích města a místních spolků, pečený vařený, chodil jsem i na domácí zápasy volejbalistů a hokejistů, navštěvoval divadla, koncerty.

Jistě. Vrátil jsem se k tomu, ale už ne v takové míře. To už musí být něco, abych tomu dal přednost před chatou. Sám jsem se ale začal zúčastňovat (a posléze i pořádat vlastní) setkávání s lidmi, sobě podobnými na veřejných akcích.

Byla to setkání, která mě nabíjela energií. Bylo vidět, jak tam působí ta energie vyššího vědomí. Zatímco to, co jsem opustil, už mě přestalo lákat, protože mě to spíše vybíjelo.

Protože se neúčastním hrátek a bojů na sociálních sítích, jsem svým způsobem také (ale dobrovolně) vyřazen ze společnosti. Nahrazuji to blogováním a emailováním, ale hlavně osobním setkáváním, takže ze společnosti lidí ve skutečnosti vyřazen nejsem. Jen se s nimi až tak rychle a zběsile nepotkávám virtuálně.

Jenže ten "společenský tlak", resp. společnosti vnucovaný tlak, ze mě postupně dělá občana druhé kategorie i v jiných oblastech. Sice mám chytrý telefon, ale spíše ho využívám postaru (volání, SMS, fotky), aplikace moc nemám, nepoužívám a ani je nechci. Jsem tak např. vyřazen ze společnosti zákazníků, kteří mají díky aplikaci nárok na slevu.

Neumím platit telefonem a ani (zatím) nechci a úplně nepotřebuji, ale tak nějak počítám s tím, že si to osvojím. Musím mít brýle na čtení, tak je to dost nepohodlné, raději internetové bankovnictví řeším na počítači. Kartou platím spíše větší částky, ty menší obstarávám v hotovosti. Na druhou stranu dnes se stávají občany druhé kategorie i ti "první", pokud se ocitnou tam, kde mobilem či kartou platit nelze.

Hrozí mi ale, že pokud se zavede pouze digitální měna, stanu se zase občanem druhé, třetí, nebo jaké vlastně kategorie? Nebo spíše ne-občanem? Nemám a nechci občanku v mobilu. Takže mi hrozí, že zase budu ne-občanem? Co z toho plyne? Nebudu mít žádná občanská práva? Ale ani občanské povinnosti?

Někdo v tom digitálním světě vidí pohodlnost, usnadnění života a využití moderních digitálních technologií. OK. Nic proti tomu, jen taková pochybnost: jak se bránit zneužití a závislosti? Není to přímá cesta do digitálního otroctví? A další záludná otázka: co takový blackout?

Když nepůjde elektrický proud, tak to vše přestane fungovat a civilizace na zásuvku skončí? Lidé jsou opojení technologiemi, elity u moci jsou opojení mocí, a to tak, že si ji chtějí zabetonovat na věčné časy.

Má technologická společnost šanci na přežití? Víme, že neurvalý konzum a neustálý růst spotřeby, šanci moc nemá. Technologická společnost se zdánlivě obejde bez přírody. Ale co na to sama příroda?

Co si vše nechá ještě od lidí líbit? Změní se lidi, aby dokázali žít v souladu s přírodou a zároveň dokázali využívat technologie tak, aby jimi neškodili sami sobě a přírodě?

Moc bych si to přál, a hlavně to přeji svým potomkům.