Obyvatel vs. občan

V jedné osobě. Jsem rád obyvatelem nádherné země ve středu Evropy. Je to země česká, domov můj, kde voda hučí po lučinách, ve skalinách šumí bory, zkrátka zemský ráj to na pohled.

Jsem hrdý obyvatel, obdivuji přírodní krásy, architektonické památky, kulturu a jazyk této země. Obyvatelé této země jsou tvořiví, přátelští, mírumilovní, zpočátku uzavření, než otevřou svá srdce.

Země česká a moravská je obývána obyvateli, skvělými lidmi, kteří projevují lidství a spolu vytvářejí tvárný a přizpůsobivý lid.

A pak je tu občan státu s názvem Česká republika. Jsem v současné době hrozně nerad občanem tohoto zkurveného státu. Jak se stalo, že si ti skvělí lidé nechali ten stát tak zkurvit? Jak to, že lidi nepoznali, že do popředí posílají takové zkurvysyny? Už to konečně vidí?

Jak je to s tím heslem, že stát jsme my? Jak to, že to vnímáme jinak, jako že stát jsou oni? Kdo oni? Oni byrokraté, politici, manažeři korporátů a lobbisté, kteří si stát zprivatizovali, aby ho skrze daně vydělané v potu tváře lidem země, mohli dojit?

Ano, jsme hloupí, nechali jsme se obelhat, rozdělit, zmanipulovat, uvěřili jsme importované "občanské" společnosti, která se ukázala, že není příliš lidská a že ji na obyvatelích země příliš nezáleží.

Proč by tedy obyvatelům země mělo záležet na občanech státu? Protože v podstatě jedno jsou, jsou jak obyvateli, tak i občany. Jen obyvateli jsou z příčiny, že obývají tuto zemi, tudíž že v ní někde bydlí a snaží se mluvit úředním lokálním jazykem, tedy češtinou, která je pro většinu obyvatel jazykem mateřským.

Zatímco občany jsou proto, že jim byl vystaven rodný list a později občanský průkaz, či si zažádali o občanství, a to jim bylo schváleno. Lidé by si měli vzít odpovědnost za svůj život, svou zemi, a nakonec i svůj stát do vlastních rukou. Dá se to lehce udělat jako jednotlivec, když si uvědomím, že tvůrce svého života jsem především já sám, vím, že mám zodpovědnost za svůj život, své zdraví, svůj majetek, za svěřený kus mé země, což je především domov, byt, dům, zahrada, chalupa a jejich okolí, které mohu ovlivňovat ke kráse a užitku, starat se o něj s láskou anebo se nestarat vůbec, či ho dokonce ničit.

Ale jak převzít zodpovědnost za "jejich" stát? Jak donutit ty, co jej spravují, aby jej spravovali tak, abych věděl, že je to i můj stát a mohl být na něj hrdý? Aby ten stát byl náš, tj. aby se zastal svých občanů a obyvatel, snažil se jim vytvořit důstojné podmínky k životu. Proč to nedělá? Protože jsme si ho nechali ukrást a je třeba si ho vzít zpět. Ale jak?

Vždyť ti, co ovládají "jejich" stát, jsou silnější a mocnější. Sám proti nim člověk nic nezmůže. Což není tak úplně pravda, protože se dá dělat spousta drobných věcí, drobných krůčků, dá se podporovat tvořivost, aktivita, svoboda slova podporou alternativních médií či tím, že si dovolím mluvit, jak mi zobák narostl, že naleznu odvahu nebát se dehonestace, pomluv. Všechna tato drobná práce hází písek do soukolí. Nemusím ty hry hrát, nemusím tomu věřit, mohu projevit občanskou neposlušnost, nemusím režimu věnovat tolik pozornosti, neodevzdávat mu svou energii a vůbec mohu volit ty, které mi režim nedoporučuje, nebo by je chtěl dokonce zakázat.

Mohu se smát (smějící se bestie), švejkovat, neposlouchat, snažit se o svépomoc a vzájemnost s lidmi, s nimiž si rozumím, v rodině, v sousedství, v obci, po celé zemi. Pracovat na své fyzické kondici, psychické odolnosti a dopřát radost a tvořivost své duši.

Žijme autenticky své životy, propojujme se, poznávejme se, připravujme se, přemýšlejme o tom, jak se jako obyvatelé své země o ni postaráme a jak si jako občané vezmeme zpět "jejich" stát a přeměníme ho na "náš" stát.

A klidně se pomodleme: "k tomu nám dopomáhej Bůh". Kéž nám jsou k tomu nápomocny i okolní vnější podmínky. Jsme sice malý národ, ale můžeme být malý národ s velkým duchem. V naší historii se takové mistrovské osobnosti vyskytovali, máme tedy na co navazovat.