Očistný proces?

Procházíme jakýmsi očistcem na Zemi? Lidé si přece dokáží vytvořit jak Peklo na Zemi, tak i Ráj na Zemi. Máme to tu současně.

A asi tu máme i ten očistec. Potřebujeme se očistit, a to umí i Příroda. Má k tomu i své nástroje – vodu, vítr, oheň, zemi. Vše se dá použít i k proměně, transformaci.

Prožíváme transformační očistu? Na mě to tak působí, jak to pozoruju více z nadhledu. Moc se neangažuji v těch hrách a bojích, stojím trochu stranou a jsem klidnější.

Čas od času to zkrátka přijde. Po ohni vstává Fénix z popela, po potopě světa se svět zase zalidnil. Úpadek jedné civilizace byl nahrazen rozkvětem jiné.

Jsme na konci věků? Jsme u konce (smrti) jedné epochy a zrození něčeho nového? Zažíváme předporodní bolesti nově přicházejícího světa a zároveň předsmrtné křeče toho umírajícího? Nevím, ale proč mě napadají tyto otázky?

Protože to tak vnímám. Vím jen, že pokračovat tak, jak jsme navyklí, už nelze. Nelze nekonečně růst, navíc obvykle na něčí úkor, nelze do nekonečna vyčerpávat přírodní zdroje a ničit přírodu. Nelze dlouhodobě žít ve stresu, v extrémní nerovnováze. V šíleném konzumu, v nelidském společenském systému, neudržitelných dluzích, přebujelé byrokracii dusící život a náhražkové virtuální realitě.

Jednou musíme narazit do zdi, nebo se to zhroutí jak domeček z karet. Osobně už nevidím žádnou cestu, jak zabránit kolapsu a násobným krizím. Projdeme-li tím očistcem a následnou regenerací, můžeme si tu lidskou společnost uspořádat nově a lépe.

Na cestě by nás měl doprovázet návrat k přírodě a návrat k Bohu. Měli bychom být vedeni svou intuicí, svým vnitřním kompasem a naše cesty budiž autentické. Vraťme se k přírodě, přirozenosti a prostřednictvím božství k lidství.

Pak máme šanci se očistit a vytvářet důstojnější svět pro naše soužití nejen s přírodou, ale i mezi lidmi. Makejme na tom, přejme si to z celého srdce, zapojme rozum, cit i pocit.

Překonáváním překážek člověk roste a sílí, stává se psychicky odolnějším. Hlavně ale nezapomínejme spolupracovat, nabídněme paže, hlavu a srdce ke společnému dílu, k tvoření ve stvoření. Ke smíru ve vesmíru.

K poděkování, pokorné omluvě a skutečnému vzájemnému odpuštění. Fakt mě nenapadá, že cesta by měla jít jinudy. Cesta nenávisti, fanatismu, válčení vede do záhuby.

Věřím tomu, že to nám Příroda nedovolí. Ale lepší by bylo, kdybychom si to nedovolili my sami, a naopak si dovolili podporu života v souladu s přírodou a svou duší.