Opékání evropských špekáčků

A k tomu výkrmna evropských vepříků. To mi připomínala dovolená v Egyptě. Právě jsem se z ní vrátil. Copak o to, užil jsem si plavání v moři, ve studeném bazénu, sluníčka a tepla. Zdravějšího jídla v množství větším než malém. 

Uzavřeného hotelového rezortu, což mě, svobodomyslnému, připomínalo trochu vězení. Když už jsme v tom Egyptě byli, tak jsme chtěli i něco vidět. Jeli jsme tedy na výlet do Luxoru, navštívili chrámový komplex v Karnaku, pak údolí a hrobky králů. Bylo to poučné, průvodce byl vtipný, ale samozřejmě to byla masová turistika. 

Ale do země s vojenským režimem a kontrolou všude bych se sám po vlastní ose nevydal. Ono to je docela nenápadné, ale když jedete hodiny autobusem přes Saharu, nemůžete nevidět kontrolní body, oplocené či obezděné komplexy, nejspíš vojenské a pomalu projíždíte mnoha kontrolními body, kde se usmívají muži v uniformách a všimnete se na vyvýšených stanovištích mladíků se samopaly. 

Jak se říká, první a poslední den je ztracený. Lost day. Přesouváte se letadlem, nejdřív na letiště, pak k letadlu přes všechny povinné procedury. A pak do letadla. Pak si zopakujete všechny procedury v zemi, kam jste přilétli, naloží vás do autobusu a odvezou do hotelu. Pozdní večeře a nekonečné čekání na recepci,  pak vás konečně ubytují, vy zmlácený po únavné cestě se ani nevyspíte, protože vám tam celou noc pracuje elektrárna. Tak požádáte o přestěhování, žena je spokojená a vy se vydáte ochutnat moře. 

Proto jste přece tady. Nejdřív si říkáte, že si dělají prdel, bójky se vám zdají příliš blízko a když uvidíte pána, který u bójek stojí po břicho ve vodě, říkáte si, jaký smysl sem mělo jezdit. Naštěstí existuje příliv a odliv. A taky jste Čech a ne disciplinovaný Němec, takže plavete zásadně za bójkami. A říkáte si, že tam budou plavat hlavně Češi, a to se Vám párkrát potvrdí. Ikdyž i jiné jazyky je za bójkami slyšet. Ono stejně dál za bójky neplavete, jednak na vás pískají a jednak tam už jezdí lodě. 

Přežijete moře, sluníčko, výlet, jídlo a hle je konec. Zabalit, do autobusu a přesun na letiště. Vše jde jako po drátkách, a pak se to neuvěřitelně zadrhne. Nemohou vás odbavit, žena není na seznamu, chvíli počkejte. Pak se zjistí, že na seznamu nejsou další rodinní příslušníci, a lidí postižených jako my, je daleko víc, odhadem tak kolem dvaceti. Tak se Egypťané domlouvají, někam furt volají, po hodině vás spočítají a podle rodin vás odbaví. Pak můžete pokračovat přes všechny další procesní kontroly ke svému "gatu". Tam přijdete přesně ve chvíli, kdy už cestující vyzývají k nástupu do letadla. 

Let byl pak v pohodě, v noci jsme přistáli v Praze a zeť pro nás přijel na letiště a odvezl nás domů. Se ženou jsme si řekli, že tohle už absolvovat nechceme. Zvědavost byla ukojena, po letech jsme okusili moře, ale zase teď budeme dávat přednost českým zemím a případně blízkým sousedům, dosažitelných autem či vlakem.