Pět úředníků, tři právníci a jeden řemeslník?

Opravdu nevím, jaká je statistika. Ale sehnat dnes řemeslníka je těžké, na rozdíl od právníka a úředníci se ti do života serou permanentně. A navíc tě opravdu serou.

Fakt nevím, kdybych měl z úředníka či právníka v poslední době radost. Ale jo, výjimky jsem našel. Spolupracuji pracovně s příjemnou paní notářkou a advokátkou, našel jsem pochopení i jinde např. na Finančním úřadě. Byl bych ale radši, kdybych je vůbec nepotřeboval. Což se mi v důchodu nejspíš splní, v pracovním procesu a na mé funkci to zatím nejde.

Jasně, připadám si v systému nepatřičně, a přestože jsem intelektuál, spíše nezručný, raději spolupracuji s řemeslníky. Ač na venkově nežiju, jsem tam raději. Asi to souvisí s tím, že tam trávím především víkendy a dovolené. To naše maloměsto je v podstatě také venkov, ale blízko Prahy, městě intelektuálů a bílých límečků, právníků a úředníků.

A jejich vliv v městečku vzrůstá a já bych nejradši odešel co nejdál od nich. Mezi ty venkovské balíky, k traktorům, kokrhajícím kohoutům, smradu hnoje. K surovější přírodě, k jadrnějším ale o to upřímnějším lidem v podhůří. Lidem se selským rozumem, možná někdy neuctivým, necitlivým, kteří někdy věci vyřeší tím, že se poperou, ale druhý den jim nic nebrání jít spolu na pivo.

Nechci si to idealizovat, venkov se vylidňuje, zaplňuje lidmi, kteří utíkají z města. Někteří se adaptují, zvyknou si a mezi místní komunitu zapadnou, jiní si přinesou své městské zvyky a nároky a ty pak prosazují. Ale bývá to i tak, že když si neprosadí svou, stěhují se zpátky do města.

Co "Pražák" dramaticky řeší, na to místňák obvykle sere. Nějaké právní záležitosti jsou mu u prdele, důležitý je, zda funguje traktor, zda slepice nesou a že se zná ve vsi s každým, kdo mu může v lecčems pomoct a že i on sám je připraven přiložit ruce k dílu.

Proto se cítím být víc tím venkovanem a snažím se poznat místní, abych věděl, kdo mi případně může pomoct a již jsem to i párkrát využil. Mohu těm lidem zaplatit za práci, pozvat na kafe, nabídnout občerstvení. A být k dispozici, kdyby potřebovali něco přidržet, přinést či odnést.

Většinou se mi s nimi i příjemně povídalo. Proto se těším do důchodu mezi lidi, kde je ten "pražský duch" v menšině, nebo se vyskytuje ve variantě chatař, který se už tomu venkovskému životu přizpůsobil, obzvlášť, tráví-li tam víc jak polovinu roku.