Poplach: prominentní pacient se probudil

Sci-fi příběh, samozřejmě smyšlený, kde o spekulace není nouze. Povídka je psaná v češtině, nicméně z lokace ve Švýcarsku se dá usuzovat, že se začíná v (curyšské) němčině.

Tajná psychiatrická klinika v horách nedaleko Curychu. Je prvního srpna 2022, 7:30 ráno. Vyděšená sestra vběhne do kanceláře primáře a volá "on se probudil", primář na ni káravě pohlédne "kdo se probudil?" "Ten VIP pacient z oddělení číslo 5". "Aha, jdu tam hned s Vámi".

Pacient je zmatený, nic si nepamatuje a na něco se snaží zeptat. Jenže mluví personálu neznámou řečí, tak mu nikdo nerozumí. Primář přikáže setře, aby ho hlídala a jde si do kanceláře zatelefonovat.

Ví, co má dělat, nejprve vyndá z trezoru obálku, kterou rozpečetí, je v ní telefonní číslo. Na něj zavolá. Na druhé straně už vědí a než primář stačí něco říct, ozve se striktně: "jen odpovídejte na mé otázky ano nebo ne. Probudil se? Je zmatený a nic si nepamatuje?" "Ano, probudil se a zdá se, že je zmatený a nic si nepamatuje". "To nevíte, Vy, psychiatrická špička?" "Nemohu to potvrdit, mluví řečí, které nerozumíme". "Vlastně ano, pochopitelně, je to Čech. Hlídejte ho, posíláme tam našeho agenta".

Po pár hodinách vstupuje agent do pokoje, odvolá primáře a sestru, nasadí úsměv a spustí docela obstojnou češtinou: "dobrý den pane, nic se nebojte, jste v dobrých rukou a mě se můžete ptát".

"Kdo jsem? A kde to vlastně jsem?" "Jste významná osoba, jinak byste nebyl na této super klinice ve Švýcarsku". "Co sakra dělám ve Švýcarsku?" "Léčíte se, ztratil jste paměť a byl jste několik měsíců v umělém spánku". "Proč?"

"To Vám nyní vysvětlím. Na co si vzpomínáte ze svého života?" "Byl jsem, ... byl jsem snad ... politik?" "Ano, byl jste politik, ve své zemi jste vyhrál volby a stal se premiérem. Pomohli jsme Vám k vítězství". "Cha cha, to jako jak?" "Poradili jsme Vám se spojit, na hlavního protivníka jsme včas vytáhli Panama papers, tak dlouho jsme to omílali v médiích a podařilo se ho oslabit. Navíc všechny malé strany skončily před branami Sněmovny".

"Vzpomínám si, že jsme slavili vítězství a ano, sestavoval jsem vládu". "V tom jsme Vám tak trochu pomáhali, potřebovali jsme svými věrnými obsadit ministerstva vnitra, obrany a zahraničí. Dál jsme Vám nechali volnou ruku. Mile jste nás překvapil a do vlády nevzal žádného kompetentního ekonoma. Pak jste dostal od našich lidí seznam úkolů, které jste začal plnit, ikdyž to zpočátku docela drhlo a objevil se velký odpor, zejména proti pandemickému zákonu a korespondenční volbě: to dosud vyřešené nemáte".

"Už si vzpomínám, pak do toho přišla válka na Ukrajině, jel jsem do Kyjeva". "Hm, to jsme po Vás ani nechtěli, ale nakonec Vám to vyšlo, na lidi to zapůsobilo".

"Ale jak jsem se tedy ocitl zde? A co ta válka, už skončila? A jak?" "Válka Vás teď nemusí zajímat. Chcete vědět, jak to bylo dál? Mám pokračovat?" "Jistě, pokračujte". "Tak tedy jako hrdina jste přijel do Bruselu, tam jste si přečetl další úkoly a tady jste se šprajcnul, že prý plyn potřebujete, že ho nechcete od Němců výrazně dražší, že chcete elektřinu za vaše ceny ne předražené z burzy, že nemůžete podpořit konec spalovacích motorů a jaderných elektráren, že doplácíte na emisní povolenky a že se obáváte, že hospodářství klekne a lidi vás vyženou". "To si myslím stále".

"No vidíte, takhle jsme to nemohli nechat. Ještě v Bruselu jsme Vám píchli injekci, která Vás na dlouhou dobu uspala a také způsobila ztrátu paměti." "Proč se tedy snažíte, abych si vzpomněl, kým jsem byl a co jsem dělal?"

"K tomu se dostaneme. Převezli jsme Vás sem, odebrali Vám Vaši DNA, doufám, že tušíte, že věda v mnohém pokročila a dnes již dokáže stvořit dokonalé klony, které se dají báječně naprogramovat. Takže u Vás doma vládne bio robot, Váš dokonalý klon. Potřebovali jsme trochu času, informovali o Vaší nevolnosti a domácím léčení v Bruselu a u vás doma pro jistotu vyvolali korupční skandál u Vašeho koaličního partnera, abychom od Vás odvedli pozornost. Mimochodem máte skvělého ministra vnitra, který se toho ujal".

"Dobře, ale proč jsem tady? Tedy, co se mnou hodláte udělat?" "Víte, on ten Váš klon časem zastarává a přestává být dokonalý, navíc už je doma dost směšný a trapný a vy jste pronárod smějících se bestií, tak se obáváme, že už ta hra nepůjde déle udržet. Ještěže ten klon se teď častěji díky předsednictví zdržuje v Bruselu. Navíc Vaší manželce a ostatním příbuzným se zdáte čím dál divnější. Proto se nám hodí, že jste se probudil a vrátíte se na své místo. Už je to tak rozběhlé, že nemůžete nic zkazit".

Tak se prominentní pacient, když se následujícího dne prospal a nabral energii, vrátil domů. Chtěl to změnit, vylíčit rodině svůj podivný (neuvěřitelný) příběh a celé to napravit. Jenže to nešlo, příliš se bál a navíc věděl, že by mu nikdo neuvěřil. Bude tedy svou roli hrát dál až do konce. Ví už, že to půjde s ním i bez něj (vlastně s ním, protože nahradit ho umějí).

Přežívá to, dál plní příkazy, ví, že je marné se nějak stavět na zadní. To není dovoleno. Má kolem sebe i pár hlídačů, musí si dávat pozor a být aktivní, dokonce proaktivní. Ve skutečnosti se trápí, nebaví ho lhát, ikdyž věří, že to vše dělá pro dobro věci. Navíc ho ostatní ujišťují, že to dělá dobře.

"Skvělá práce, předsedo. Skoro všech cílů jsme dosáhli. Lidi nás chválí". "To ano, sbírám lajky na sociálních sítích, ale stále se objevují drzí dezoláti, kteří si dovolují čím dál víc. Viděls ty nechutné vtípky?" "Vím o nich, musíme se s nimi jednou pro vždy vypořádat a bude klid na práci, uvidíš. Už na tom pracujeme, notičky již přišly".

"Nevím, mám takové nejasné signály. Viděl jsem, že podle Eurostatu, patřím k nejmíň oblíbeným předsedům v Evropě". "A co? Volby vyhráváme a ruské šváby jsme zatlačili do defenzívy, tak se netrap. Máme to pod kontrolou".

Jenže předseda se trápí. Ale proč? Co se to s ním děje? Potřebuje se svěřit se svým příběhem. A nemá komu. S kolegy v práci to nejde. Tak snad v rodině. Najde odvahu a začne se svěřovat manželce.

"Pamatuješ, jak jsem se vrátil v létě domů?" "Vzpomínám si, byls unavený, miláčku. Moc pracuješ, předtím si byl z té práce a z těch starostí už takový vyšinutý, skoro jsem tě nepoznávala, ale teď se mi vrátil muž, jakého jsem znala dřív. Musíš být na sebe opatrný". "Víš, já tu vlastně celou dobu nebyl, ležel jsem v umělém spánku na švýcarské klinice". "Co to říkáš, jsi zas nějaký přepracovaný, viď? Je pozdě, pojď si lehnout. Ráno se z toho vyspíš a bude zase dobře, uvidíš. Nebo si vezmi pár dní volno a odpočiň si". "Tak jo, umyju se, převlíknu a zalezu do postele".

Zatímco manželka usne hned, její manžel nemůže dlouho usnout. Nakonec přece jen zabere, ale jako by s ním chtěl někdo mluvit. "Tos to dopracoval, co?" "Co to? Kdo jste, kdo to se mnou mluví?" "Nedělej, že mě neznáš?" "Neznám. Vy se mi snad zdáte? Nebo ne?" "Ty se mi zdáš, jo seš ve snu, kdy jindy bys mohl se mnou mluvit? A svěřit se. Máš přece potřebu se svěřit?" "Když mi tykáte, budu taky. Chtěl jsem se svěřit manželce...". "Mně nemusíš nic vykládat, všechno vím". "Kdo vlastně jsi, že všechno víš?" "Přece tvoje svědomí". "Svědomí?" "Jo, svěř se mi, nikoho jinýho nezajímáš a já s tebou žiju neustále a čekám, kdy mě konečně zavoláš?". "Já jsem tě volal?" "No jasně, cítíš se blbě, začalo jsem tě hryzat a to znamená, že mě voláš. Tak jsem tady". V tu chvíli se pan předseda probudí. Koukne na budík, ještě není čas vstávat. Co to bylo za podivný sen? Radši si vezmu prášek na spaní.

Předseda zaspí, v práci se omluví a přemýšlí o svém snu, o svém svědomí. Nechme ho přemýšlet a jeho svědomí nechme pracovat. Buďme trpěliví a fanděme jeho svědomí i jemu samému. Vždyť jedno jsou a patří neoddělitelně k sobě.

Takoví lidé, jako pan předseda, na své svědomí dokážou zapomenout a odehnat ho od sebe pryč. Ale to nikdy nemůže trvat věčně. Nejpozději se svědomí připomene v okamžiku smrti, a to už je pozdě na jakoukoliv nápravu, což je pokání a odpuštění.

Ale co my víme? Snad jen to, že žití s pokorou, vděčností, radostí a láskou je zdravé a šťastné, a také v souladu se svou duší, svým svědomím.