Rozdíl mezi vnějším a vnitřním světem

Říká se, že vnitřní svět vytváří ten vnější a vnější svět ovlivňuje ten vnitřní. Vnitřní svět je můj, je autentický, pokud tedy jsem sám autentický, tedy sám k sobě upřímný. To ne každý dokáže. Proč?

Protože většina z nás se to musí naučit, nějak k tomu dozrát. Malé děti jsou autentické, své emoce a pocity dokáží projevit, jen je nedokáží vysvětlit a záleží na rodičích, především matce, jak je čte, jak je chápe. Spokojené miminko či batole se směje, ta radost je čitelná, taktéž, když miminko brečí, víme, že ho něco trápí, ale obvykle nevíme, co.

Pak se naučí mluvit a "porozumět" (vlastně vycítit) chování dospělého. Je manipulováno a zároveň se učí manipulovat. A v těch manipulacích jedeme všichni. Vnější svět je plný manipulací a ty se přenášejí i do toho vnitřního světa pomocí manipulativních myšlenek, působením důležitého ega a naučeného chování. Dítě po něčem touží a pozná, kde je ten nejslabší článek v rodině, přes který nejsnáze dospěje k cíli a brzy objeví i způsob, jak toho dosáhnout.

Na člověka působí tlak společnosti, rodina, přátelé, práce, člověk všem vyhovět nemůže, dostává se do stresu, opouští sám sebe. Nemá na sebe čas. Pořád samé starosti, povinnosti, práce. A pak se k tomu přidává další, vysedávání u televize nahradilo čumění do mobilů a virtuální svět sociálních sítí. A člověk přejímá svůj život z vnějšku, jede povrchní, konzumní život a duše pláče.

Jsou chvíle (obvykle ticha a samoty), kdy duši uslyší, pokud si ničí s duší i tělo, ozve se i tělo. Může přijít bolest, nemoc, vyhoření. A to je chvíle pro poučení, pro změnu, pro přemýšlení, pro návrat k duši. Pokud si tím člověk projde a vytrvá, dostane se do harmonie, klidu, rovnováhy a už moc nechce zažívat stres a provede ve svém životě potřebnou změnu a stane se tvůrcem svého života. Už není tak vláčen událostmi, už se nenechá tak manipulovat. Zjišťuje, že když proměnil sebe, svůj přístup, proměnilo se mu i okolí. Dělá rád jiné věci, než dělal dřív, setkává se s jinými lidmi než dřív.

Prožívá ve svém osobním životě spokojenost, to ale neznamená, že není občas smutný či naštvaný. Je smutný z toho, že mnoho (i blízkých lidí) nechápe jeho proměnu, z toho, co si lidé nechají líbit a že skutečná změna vnitřní, návrat k duši a lidství probíhá pomalu.

Nejlepší limit svobody je láska, ta nedovolí chovat se k druhému nenávistně, to umí strach, pocit křivdy, viny a život v roli oběti, odevzdání zodpovědnosti za svůj život "autoritám". Žijeme v době, kdy dochází ke zpochybnění "autorit" a jak pozoruji, tak "autority" na tom fakt makají.

Až se člověk jako já diví, kolik lidí jim ještě věří. Jsou to většinou ti, kterým přesvědčení, zvyky a strachy brání přijmout změnu myšlení a ve svém nitru mají chaos. Přejme jim, aby je ten jejich chaos vedl k tomu, že najdou sami sebe a tím se promění. Jedině tak se mohou přestat láskou zaštiťovat, ale začít ji žít a tím skončit se svou nenávistí a pohrdáním.

Cesta ven vede dovnitř. A je třeba, aby to pochopil, a hlavně provedl dostatek lidí. A není k tomu potřeba žádný prostředník, kněží, guru či kdo jiný. Ti mohou inspirovat, jak se říká, když je žák připraven, učitel se vždy najde. Ovšem jednou přijde den, kdy žák předčí svého učitele, už ho nepotřebuje a vydá se svou vlastní cestou životem. Žák zmoudřel, protože chtěl a hledal.

Samozřejmě ne všichni to dokážou, někteří na své cestě uvíznou či se dokonce navrátí zpět ke své pohodlnosti. Cesta k sobě není zadarmo, často vyžaduje vystoupení ze své komfortní zóny a vstup do neznámého, nejistého. Často je výsledkem, že už nedůvěřuji "autoritám", ale důvěřuji Životu. Kdo si to dovolí risknout, že?