Zatím víc rozdávám, než prodávám

To je současná situace s prodejem mé knihy. Čím to je? Tou atmosférou Adventu, kdy si vzájemně přejeme a obdarováváme se? Nebo tím, že neumím sebepropagaci, nemám takový dosah a nejedu facebook?

Spoléhám jen na email, své blogy a weby. A také trochu na to, že lidé, kteří knihu dostali o ní a o mně řeknou svým kamarádům a známým. Pokud se jim to bude líbit.

Není mým cílem prodat toho co nejvíc a za každou cenu. Ale za chvíli už stejně nebude komu rozdávat. Ty, které jsem chtěl obdarovat a aspoň si myslím, že to ocení, už jsem obdaroval.

Mám už nějaké pozitivní zpětné vazby a dosud nemám žádnou negativní. Ono to ale může být zkreslené, málokdo (z těch, co vás znají) vám řekne do očí, že se mu to nelíbilo. Tak trochu se řídí rčením "darovanému koni na zuby nekoukej".

A těch, kteří to upřímně ocení, budou mít z knihy opravdu radost, těch je možná málo, nebo spíše o tom nevědí.

Takže zbývá jen pokora, trpělivost a naděje. Od srdce k srdci. Necpat se do toho, netlačit na pilu a nechat Vesmír pracovat. Ono to nějak dopadne. Pokud knihy nesežerou myši či nenapadne plíseň, k čemuž by v bytě nemělo dojít, pak vydrží dlouho.

Věřím ženskému elementu a obdivuji silné a tvořivé ženy jako Helenu Neumannovou (Levandulové údolí), Martinu Kociánovou (Rádio Universum) a Alžbětu Šofrovou (Cesty k sobě). Zároveň si myslím, že nejvíc potenciálních čtenářů mohu mít právě mezi těmi, kteří je sledují.

Nějak vnitřně věřím, že čas mé knihy teprve přijde a dostane se k těm, které potěší. Akorát to určitě nebude letos. Resp. letos potěší jen nemnohé, převážně ty, kteří ji ode mě dostali darem, případně mě podpořili tím, že si ji ode mě koupili.