Změnil jsem svého heslo. Bavím se s lidmi, ať již pracovně či nepracovně a na společenskou otázku "jak se mám?" odpovídám s úsměvem "mám se dobře, ale zítra bych šel do důchodu".
Ale jak se jich zbavit? Poslat je do háje? Ignorovat je? Trpělivě jim vysvětlovat, že jejich nárok je sice hezký, je i někde zakotven v nějaké smlouvě či předpisu, ale často není realizovatelný. Nebo je, ale ne hned.
Dostali jsme od syna poukaz do divadla MANA ve Vršovicích. Měli jsme si vybrat představení, objednat si lístky a na představení se dostavit. Vybrali jsme si představení, které se mělo odehrávat v květnu. Ten den volali z divadla, že představení ruší z důvodu onemocnění herců.
Dělal jsem a dělám chyby, což je naprosto normální a nebojím se to přiznat. Na rozdíl od jiných, kteří se snaží vždy své chyby hodit na druhé, nebo se vymlouvají.
Dostal jsem nějaké rozšiřující dotazy a už se mi na ně nechtělo odpovídat. Protože se mě ptal člověk, který se na schůzi točil v kruhu a mlel pořád to samé "jak je možné, že se něco takového stalo, to nefungovaly kontrolní mechanismy, byly porušeny Stanovy?" a já odpovídal v duchu: "souhlasím, nemělo se to stát, ale stalo se. Udělali jsme...
Abych to uvedl na pravou míru, jsem spokojený řidič tak do dvě stě kilometrů. Jel jsem po Česku i delší trasy, a dokonce jsem si troufl až na východní Slovensko. A to je asi nejvíc, co jsem jel a stejně jsem se s manželkou část cesty vystřídal.
Něco ze své současné pracovní praxe, co mě docela trápí, a nejen v práci. Rozběhl se nám trh s byty? Zdálo by se, že ano. Za celých šest let jsem nezaznamenal tolik změn vlastníků bytů jako poslední dobou.
Město, kde žiju má nádherné panorama díky skalnímu ostrohu nad řekou Jizerou. Bydlím v paneláku, který je postaven samostatně ve vilové čtvrti. Bydlím ve velkém bytě ve třetím patře. To zajišťuje skvělý výhled.
… a ani na jiných (a)sociálních sítích. Jako bych neexistoval, najednou se s nikým moc virtuálně nebavím, maily už kamarádi moc nepoužívají a ani moc mi nikdo nevolá. Nejen soukromě, ale i služebně. Nějak jsem se vyčlenil z kolektivu. Prostě mě to lajkování, sdílení a přeposílání videí nebaví.
Důvody být šťastný nacházím denně. Proč jsem tedy šťastný a díky čemu? Jsem šťastný ze setkání s milými a příjemnými lidmi, ať již v práci nebo ve volném čase. Jsem šťastný s chvilkami strávenými se svým vnukem a vlastně se svými bližními, k nimž cítím sounáležitost. Ikdyž to někdy skřípe, je tam láska a respekt, ale občas takové ty bariéry...
Kdysi mi to tak nepřipadalo, jak ten život letí. Proklouzl mi mezi prsty? Určitě ne, mnoho jsem si prožil a užil, mnohé jsem poznal, mnohé pochopil.
Proč? Protože už jsem to pustil? Už mám větší nadhled? Nebo je mi to lhostejné? Je to pro mě demotivující? Úmorné, únavné, vyhořel jsem? Přestalo mi to dávat smysl?